Tváří v tvář

Příběh citově okoralé ženy, která ve vyhrocené krizové situaci zjišťuje propukající duševní chorobu, napsal Bergman pro Liv Ullmannovou, tehdy už svoji bývalou partnerku. I když film pak označil za umělecký nezdar, pro herečku mělo období jeho geneze a vzniku velký osobní i tvůrčí význam. Autentický průběh natáčení si písemně zaznamenávala a zápisky později publikovala v autobiografické knize „Proměny“. Psychiatrička Jenny selhává lidsky i jako lékařka, neschopna zodpovídat za sebe jako za člověka ani za pacienty. Po nezdařeném pokusu o sebevraždu prochází terapií, kterou prožívá jako retrospektivní psychodrama svého dosavadního života. V hermeticky utěsněném vnitřním světě znovu prodělává klíčové situace, v nichž „hraje“ sebe samu, zjevují se jí patologicky deformované osoby z minulosti i přítomnosti jako typické přízraky bergmanovského panoptika, z nichž zvlášť utkví stará žena s jedním okem jako personifikovaná smrt. Dušezpytně nazřená postava Jenny, téměř zbavena spojů s reálným světem, je očividně Bergmanovou projekcí, i když zahalenou do ženského mimikry. Film, v němž dominuje sólo ženská role umocněná osobním hereččiným nasazením, je instrospektivním průhledem do narušené psychiky. Strhující výkon Ullmannové místy přesahuje hranice uměleckého vyjádření, takže filmová postava vzbuzuje sugestivní dojem skutečného klinického případu.

Tvář

Do mestečka prichádza nevídaná atrakcia v podobe Voglerovho magnetického divadla. Skupinka komediantov musí žiadať o povolenie mestského konzula. Ten súhlasí, avšak na popud Vergera musí skupina dokázať, že nejde o šarlatánstvo. Konzul s radou uzatvárajú stávku a centrom deja sa stáva mystický súboj mágie v podaní záhadného Voglera a rozumu stelesneného Vergerom. Paradoxne sa obaja potácajú v takmer identickom sebaklame a nie sú schopní ponúknuť iné ako lož a pretvárku. Vergerus ako typický arogantný racionalista a manipulátor túži za každú cenu rozbiť auru mystického zázraku a hypnotizmu, ktorú okolo seba Vogler šíri.

Ze života loutek

Silné a dosti výřečné drama odkazuje nejen názvem, ale i citacemi na slavnou pohádku o dřevěném panáčkovi, který pod rukama zkušeného řezbáře ožije. Bergman se zde zabývá tématem, které ho pronásledovalo roky - jak je možné, že se od sebe snaží odtrhnout dva lidé, kteří se hluboce milují. Sexuální frustrace, nevydařené manželství i děsivá smrt - to by nebylo v Bergmanové tvorbě nic nového, ale mistrovská kamera Svena Nykvista činí z tohoto filmu dokonalý a jedinečný zážitek. Petr a Katarina se jeden druhému vzdalují. Ona hledá útěchu v náručí milenců, on se utápí v depresích, které vedou až k nečekaně brutální vraždě prostitutky. Snímek, který vznikl v Německu během Bergmanova "daňového exilu", se vyznačuje černobílým ztvárněním, kromě úvodní a závěrečné scény "ze současnosti", které jsou barevné. Protipólem depresivní nálady filmu, který přináší analýzu vrahova života a jeho psychopatických stavů, je svěží disko hudba, která zní během závěrečných titulků.

Prší nám na lásku

9. listopadu 1946 měl ve Stockholmu, v kině Astoria, premiéru Bergmanův druhý celovečerní film Prší nám na lásku. Po nepříliš úspěšném debutu Krize (1946) si tentokrát vzal Bergman ke zpracování divadelní hru norského autora Oscara Braathena Dobří lidé. Prší nám na lásku je jakousi sociální pohádkou, ve které nezaměstnaný chlapec z města potkává půvabné venkovské děvče. Zamilují se do sebe a snaží se žít normální život zamilovaných. Nic však není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Předsudky okolí jsou k bývalému trestanci a k těhotné svobodné dívce nemilosrdné a jejich vztah se musí podrobit prvním velkým zkouškám, při kterých se projeví jejich skutečný charakter. Prší nám na lásku je štiplavou kritikou tehdejší kultury, která nutí lidi ke zločinu a k životu na okraji společnosti. Je příběhem o tvrdosti, kterou musí člověk vydržet, aby zůstal upřímný a čestný ve světě plném korupce a egoismu. Chamtivost je zde nemocí, která zabíjí dobro, infekcí, která šíří temnotu do duší lidí a která si drží lásku na mušce.

Sedmá pečeť

Od nepaměti vyprávěný příběh o hledání Boha a smyslu života. Středověký rytíř Antonius Block se úporně snaží vyřešit tyto záhady, ale jak sám říká: "Boha volá, vzývá, ale z temnot se nikdo neozývá." Následně se utvrzuje v tom, že Bůh neexistuje a ani Smrt mu nedokáže pomoci, vždyť, jak sama říká: "Je nevědomá." A právě čas strávený hraním šachové partie se samotnou Smrtí, mu umožní smířit se se světem a poznat skutečnou sílu lásky. Film, popisující cestu za hledáním Boha, je zařazen v seznamu "nejvýznamnějších filmů", který vydal Vatikán v roce 1995 na přání papeže Jana Pavla II. Nachází se v kategorii filmů, které jsou významné svou uměleckou hodnotou.

Ďáblovo oko

"Nevinnost panny je ječmenem v oku ďábelském," říká staré irské přísloví, které Ingmar Bergman převedl do filmového jazyka ve snímku Ďáblovo oko z roku 1960. Fantasy komedie je tak protikladem středověké balady Pramen panny, kterou režisér natočil v tom samém roce. Jarl Kulle ztvárnil na filmovém plátně Dona Juana, kterého na Zemi poslal ďábel, aby svedl nevinné děvče Britt-Marie (Bibi Andersson). Don Juan postupuje šikovně a zdá se, že je vše na dobré cestě ... dokud ho dívka neodmítne. Nejznámější svůdce na světě je tak navždy ztracen - jednak pro lásku ke krásné Britt-Marie, ale i proto, že se musí vrátit do Pekla, aby si odpykal si zbytek svého trestu. "Pro ty, kteří milují, není žádný trest dost tvrdý," prohlašuje ďábel.

Po zkoušce

Televizní snímek Ingmara Bergmana Po zkoušce je komorní dramatem ztvárněným třemi vynikajícími herci. Erland Josephson, Lena Ohlin a Ingrid Thulin přinášejí divákům pohled na stárnoucího divadelního režiséra, za kterým přijde po zkoušce mladá herečka toužící po jeho náklonnosti a lásce. Tváří v tvář mladé krásce se bezděky vrací ve vzpomínkách k její matce, jeho bývalé přední herečce a zároveň milence. Racionální, přemýšlivý a pečlivý tvůrce se smiřuje se svým životem a získává nový pohled na příležitosti, které se mu nyní nabízejí.

Lekce v láske

David je gynekolog a má poměr s jednou ze svých pacientek. Když se jeho žena Mariane o nevěře dozví, opustí ho s jeho nejlepším přítelem Carlem-Adamem. Oba jsou přesvědčeni, že se rozvedou, ale po náhodném setkání si manželé uvědomí, že 15-letý vztah plný nezapomenutelných zážitků je natolik pevný, že ho jen tak něco nerozbije.

Vězení

Vítejte v hravém světě Bergmanova probouzejícího se génia. Film příznačně otevírá zvuk filmového "gongu" (dobová klapka). A stejný gong film uzavírá. Že by film ve filmu? Režiséra Martina navštíví jeho bývalý učitel, který trpí duševní chorobou. Starý profesor přichází s námětem na nový film o pekle a ďáblu, jehož základem má být myšlenka, že peklo je na zemi a ďábel má nad životy lidí neomezenou moc. Martin se o nápadu zmíní novináři Thomasovi, který píše filmové scénáře. Ten věří, že by film mohl mít úspěch, protože ví o ideální představitelce hlavní role - Birgitte Caroline, která žije se svým "ochráncem" Peterem u své sestry. Ta neváhá připravit o život Birgittino novorozené dítě. Nešťastná Birgitte Caroline utíká a setkává se s Thomasem, který si vsugeroval, že zavraždil svou ženu. Jejich životy se na krátkou chvíli spojují.

Fanny a Alexander

Fanny a Alexander je Bergmanovou vysněnou rodinnou kronikou. Ekdahlovi jsou divadelní rodinnou z vyšší střední vrstvy, ukrytí před vzrůstajícím chaosem vnějšího světa. Očima desetiletého Alexandera sledujeme jeden bouřlivý rok v životě rodiny Ekdahlových. Alexanderovi představivost pohání kupředu kouzelné události, které vedou a následují po smrti jeho otce. Díky novému sňatku jeho matky s přísným prelátem jsou však Alexanderovi a jeho sestře Fanny odmítnuty všechna možná potěšení a děti jsou vystaveny jakémusi gotickému hororu. Biskup je Bergmanovskou postavou, jejíž přísnost překračuje zdravou mez. Jeho podlost však snímek zároveň nahrazuje „laskavostí, náklonností a dobrem“. Fanny a Alexander bylo původně zamýšleno jako Bergmanovo poslední dílo a představuje tak vrchol jeho tvorby. Oscar pro nejlepší výpravu, nejlepší kameru, nejlepší kostýmy, nejlepší cizojazyčný film a nominace na nejlepšího režiséra – Ingmara Bergmana. Celovečerní film byl digitálně zrestaurován z původního negativu a soundtracku.

Fanny a Alexander, část I.

Mladý Alexander zahlédne nadpřirozené jevy těsně předtím, než se jejich široká rodina shromáždí u jejich prababičky doma na tradiční vánoční večeři. Epizoda I obsahuje Prolog a První akt: Rodina Ekdahlových slaví Vánoce.

FANNY A ALEXANDER, část II.

V další epizodě se Alexandrova rodina rozdělí, a to kvůli smrti otce a následného sňatku matky s chladným knězem Vergérusem. Epizoda 2 obsahuje Druhý akt: Zkouška duchů a Třetí akt: Rozchod.

FANNY A ALEXANDER, část III.

V předposlední epizodě, Fanny a Alexander stále trpí pod nadvládou jejich krutého otčíma zatímco několik duchů navštíví svět živých. Epizoda 3 obsahuje Čtvrtý akt: Události léta.

FANNY A ALEXANDER, část IV.

V poslední epizodě Izák plánuje záchranu Fanny a Alexandera ze spárů jejich nevlastního otce. Epizoda 4 obsahuje Pátý akt: Démoni a Epilog.

Farö-dokument 1979

Nesnesitelný chlad a téměř nelidské životní podmínky v zimě, zároveň mírné a příjemné léto - tyto klimatické extrémy jsou charakteristické pro ostrov Faro, který Ingmar Bergman poprvé navštívil, když na začátku 60. let hledal vhodné exteriéry pro svůj film Jak v zrcadle. Nakonec zde natočil i další úspěšné filmy, např. Persona či Náruživost, a vybudoval si zde svůj domov. V roce 1969 natočil Bergman první část dokumentu, ve kterém se zamýšlel nad místními mizejícími tradicemi a hrozbou odchodu mladých lidí na pevninu. Zároveň však udělal i překvapivě přímý a politický dokument o nesporném významu ostrova. Švédští kritici snímek označili za "jedno z jeho nejkvalitnějších děl". O deset let později se režisér rozhodl natočit druhý pohled na situaci ostrova. (Na rok 1989 plánoval i třetí pokračování, ale to se už neuskutečnilo.) Tento nový pohled je až překvapivě optimistický. Kdysi nespokojení teenageři se dnes na ostrov vracejí pro možnost klidného, odlehlého života. Krásy přírody propletené se zajímavými rozhovory a každodenními rituály na ostrově Faro tvoří komplexní, nenápadný a láskyplný portrét, který byl v roce 1980 na MFF v Chicagu nominován na cenu Zlatý Hugo za nejlepší dokument.

A co všechny ty ženy

První Bergmanův barevný film byl zároveň jednou z mála jeho komedií. Otevřený postoj vůči kritikům a jejich kvazi erudovanému hodnocení uměleckých děl představuje vynikajícího a jedinečného Jarla Kulla v roli Cornelia a mnohé z Bergmanových nejlepších hereček. Namyšlený hudební kritik Cornelius přichází do domu slavného violoncellisty Felixe, aby o něm napsal knihu. Dostat se do blízkosti umělce se ale jeví jako zcela nemožné. Naštěstí, v jeho domě žije dost žen, které mohou podle všeho o životě umělce hodně prozradit. Pikantní historky jsou tak živnou půdou pro mladého "pisálka" a jeho knihu.

Večer kejklířů

Stárnoucí cirkusový principál Albert Johansson je rozčarovaný z blednoucí a mizející slávy kdysi zářících cirkusů. Diváků ubývá, financí se nedostává a cestování po světě již není tak krásné a svobodné jako kdysi. Vydává se za svou bývalou ženou, aby po dlouhém čase viděl své dva syny, zatímco jeho přítelkyně si začíná milostný románek s hercem. Najde Albert konečně štěstí a lásku, které mu v životě už dlouhou dobu chybí?

Přístav

Ve svém raném snímku se Bergman soustředí na provinční přístavní město, kam se po letech plavby vrátí mladý námořník Gösta, který vzápětí zachrání nešťastnou Berit před jejími sebevražednými úmysly. Díky této události se mezi oběma mladými lidmi rozvine silný vztah, s jehož pomocí se chtějí odpoutat od hrůzné minulosti a pocitů osamělosti. Pronásledována problematickou minulostí Berit začne doufat, že vztah s Göstou ji dokáže zachránit před sebezničením. Okolí Berit vnímá jako problémové děvče, které prošlo polepšovnou a ve skutečnosti její osud nikoho nezajímá. Její vztah s despotickou matkou je popsán přesvědčivě a intenzivně - jak kontroluje veškerou Beritinu činnost a ztrpčuje jí život, jak jen může. Gösta, který touží po novém životě, se do Berit zamiluje a vůbec mu nevadí její pohnutá minulost, ani to, že byla v polepšovně. Přístav se stylem přibližuje tvorbě italských neorealistů.

Podzimní sonáta

Jediný film, na kterém Ingmar Bergman spolupracoval s Ingrid Bergmanovou. Zároveň poslední, který herečka před svou smrtí natočila. Podzimní sonáta, oceněná Zlatým glóbem za Nejlepší cizojazyčný film (1979), je opětovným potvrzením mistrovské Bergmanovy režie a zároveň hereckým koncertem Liv Ullmanové a Ingrid Bergmanové. Eva, bývalá manželka vesnického pastora, pozve k sobě na návštěvu svou matku, světoznámou klavíristku Charlotte, se kterou se již roky neviděly. Namísto láskyplného a přátelského setkání však na povrch vyplouvají hluboko uložené křivdy a rozpory. Matka, která opustila rodinu, aby se mohla věnovat své hudební kariéře, stráví s dcerou několik dní, během nichž se obě snaží posbírat poslední kousky náklonnosti, které je mohou navzájem spojovat.

Pramen panny

Bohatý statkář (Max von Sydow) posílá svou krásnou 15-letou dceru Karin do kostela zapálit svíčky za Pannu Marii. Během cesty, která trvá na koni několik dní, si naivní Karin užívá klid a krásu jarního lesa, dokud nenarazí na skupinu tuláků. Ohromeni její krásou ji znásilní a následně zabijí. Když zdivočelí muži hledají na noc úkryt, nabídne jim ho právě hluboce věřící statkář, čekající na dceřin návrat z kostela. Otec Karin se zmítá mezi biblickým přikázáním, které káže nezabít, a nesmírnou bolestí ze ztráty dcery, kterou doprovází neuhasitelná touha po pomstě. Jak je možné, že Bůh dopustil tak ohavnou smrt jeho dcery a viníky poslal přímo pod jeho střechu a do jeho kožešin? Režijně i kameramansky mistrovské filmové dílo získalo v roce 1961 Oscara za nejlepší cizojazyčný film, Cenu Zlatý glóbus v téže kategorii a v roce 1960 Zvláštní uznání poroty na MFF v Cannes.

Krize

Ingeborg je žena ve středních letech. Žije v malé švédské komunitě, kde dává hodiny klavíru a poskytuje ubytování pro příležitostné návštěvníky. Většinu života však zasvětila péči o dívku Nelly, kterou zde ještě jako dítě zanechala její matka Jenny. Ingeborg Nelly miluje jako vlastní dceru, takže když se znenadání objeví Jenny, aby si dívka odvedla, je velmi rozrušená. Jenny je neoblomná a navzdory Ingeborginým prosbám si odvádí Nelly do Stockholmu, kde vlastní úspěšný salón krásy. Nelly se rozhodne odjet s matkou i přes smíšené pocity, které prožívá: chce se s ní totiž oženit postarší místní veterinář Ulf a je zde i záhadný lichotník Jack, přítel a zároveň vzdálený příbuzný její matky Jenny.

Sny žen

Susanne je majitelkou modelingové agentury ve Stockholmu. Doris je její nejúspěšnější modelkou. Ženy různých generací kromě společné práce spojuje i touha po lásce, štěstí a bezpečí v náručí toho pravého muže. Najít vše, po čem touží, ale není jednoduché. Spolu se vydávají na služební cestu vlakem do Göteborgu, kde mají nafotit novou módní kolekci. Vydávají se na cestu, během níž se prolínají jejich sny s realitou a kde je obtížné odlišit nedosažitelné sny od přání, kterých je možné skutečně dosáhnout. Sny žen je jedním z Bergmanových filmů 50. let, ve kterých se tvůrce zaměřuje na problémy sexuality a partnerského soužití. Nedoceněný film ale prezentuje divákům vážná témata s neobvyklou lehkostí a nadhledem. Přesné dialogy, vypointované scény a herecké umění Evy Dahlbeck a Harriet Andersson chytnou diváka za srdce.

Čekající ženy

V první polovině 50. let vytvořil švédský režisér Ingmar Bergman méně známý, ale působivý a emocionálně silný film o intimních zpovědích čtyř vdaných žen. Rakel, Marta, Karin a Annette jsou vdané za čtyři bratry a ve starém letním sídle ve společnosti Martiny svobodné sestry Maj čekají na vytoužený návrat manželů z jejich služební cesty ze Stockholmu. Aby si ukrátily čas a zahnaly nudu, vyprávějí si intimní příběhy ze svého manželského i nemanželského života. Zatímco čtyři ženy vedou rozhovory o svých tajných milostných aférách a traumatech, před mladičkou Maj se postupně odhaluje kvarteto manželské nevěry, kompromisů, odpírání, smíření a deziluze.

Hudba v temnotách

Klavírista Bengt během války přijde při nehodě o zrak. Po marném pokusu dostat se na hudební akademii ve Stockholmu se musí protloukat hraním v laciné kavárně. Jeho život se obrátí k lepšímu, když si dívka Ingrid (sladká Mai Zetterling), kterou nedávno poznal, uvědomí, že ho miluje. Ve filmové adaptaci své vlastní knihy dokáže Dagmar Edqvist šikovně zdůraznit tento romantický motiv. Birger Malmsten v roli nevidomého pianisty podává vynikající herecký výkon. Vztah mezi slepým mladíkem a dívkou začne být komplikovaný - Bengt se sužován myšlenkami o vlastní neschopnosti neustále podceňuje, zatímco mladičká Ingrid přináší životní optimismus a krásu. Oba si uvědomují, že vzájemně rostoucí city nemohou zastavit. Cesta ke spokojenému vztahu je však dlážděná třídními rozdíly. Snová montáž je Bergmanovou reakcí na surrealismus, postavy se ztrácejí v ostrých kontrastech světla a stínu.

Než se rozední

Příběh Bergmanova snímku se odehrává na porodnickém oddělení a sleduje tři ženy v různých fázích těhotenství a s různými postoji k mateřství a dítěti, přicházejícímu na svět. První z nich, odtažitá a deprimovaná Cecilia, kvůli různým komplikacím pomalu ztrácí ještě nenarozené dítě, které ani ona, ani její introvertní manžel nechtěli. Cecilia svého muže miluje, ale po potratu začne pochybovat o jeho lásce. Druhá, mladá a bláznivá Hjördis, se již snažila své nenarozené dítě zabít, ale cestou krvavého a bolestivého potratu se už nechce vydat. Otec nenarozeného a nechtěného dítěte se o ni ani o dítě vůbec nezajímá a Hjördis nechce, aby se její dítě narodilo do tohoto chladného světa. A třetí ženou je Stina, která má v kontrastu k těmto dvěma ženám milujícího manžela a společně s ním se nesmírně těší na své první dítě. V těhotenství a dítěti vidí smysl svého života. Nejen porodnické oddělení, ale i jejich utrpení a tragédie tyto tři ženy nakonec sjednotí ve společném úsilí najít tu správnou životní cestu, a to navzdory psychickým či fyzickým překážkám.

Hosté Večeře Páně

Druhý díl Bergmanovy tematické trilogie o mlčení Boha přináší podmanivou a znepokojující meditaci nad lidskými obavami a různými podobami víry . V tomto ostře kritickém zobrazení duchovní víry je hlavní postavou pastor Tomas (Gunnar Björnstrand), který plní v malém městečku mechanicky všechny své povinnosti, které vyplývají z jeho povolání a poslání. Na služby boží a pravidelná setkání v místním kostele však chodí stále méně lidí. Tomasův každodenní stereotyp a samotu naruší prosba místního rybáře (Max von Sydow), aby mu pomohl najít východisko ze strachu z atomových bomb. Na Tomase ale doráží zamilovaná Marta, bojuje s vlastními vnitřními démony vyvolanými smrtí své ženy a s hrůzou zjišťuje, že v důsledku své nejistoty nedokáže rybáři poskytnout žádnou duchovní útěchu, ani najít vykoupení z bezvýznamné lidské existence .

Persona

Ve filmu, který vznikl v období Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se režisér dotkl závažné otázky pravdy v umění a identity umělce - konkrétně herečky Elisabeth Vogler, která odmítá nadále hrát falešné postavy na jevišti. Únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné úlohy. Příběh rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se na protest rozhodla mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda. Dvě ženy se společně vydají do odlehlého domu na ostrově, kde se má Elisabeth s Alminou pomocí zotavit. Alma svěřuje Elisabeth svá nejhlubší tajemství, touhy a sny. Ani si neuvědomí, že z její vlastní osobnosti se postupně stává pouze stín. Tato zvláštní konfrontace prověřuje vnitřní sílu obou žen, které jsou sice velmi odlišné, ale ve své podstatě i velmi podobné.

Obřad

Film je Bergmanovou reakcí na kritiku jeho divadelní tvorby. V devíti dějstvích rozehrává psychologické kafkovské drama, které svou smělostí a provokativností jistě překvapí. Tři herci jsou odsouzeni za obscénnost poté, co uvedou svou novou hru s názvem Obřad. V absurdním výslechu jsou pak konfrontováni se svými vnitřními démony a motivacemi. Nakonec se právník rozhodne prohlédnout si kontroverzní hru v privátním představení. Satirický obraz umění jako něčeho na hranici kolotočového atrakce a skutečné magie. Neradostný obraz zápasu umělce a státního aparátu, dvou šarlatánských a zakomplexovaných světů. Vše se odehrává jakoby v jednom prostoru, interiéry jsou nahrazeny minimem rekvizit a univerzálním plátnem. O to více pozornosti se věnuje hercům a o to více vyniká i iluzornost problémů a vykonstruovaného světa. Trio úspěšných divadelníků na jedné straně a ubohý soudce na straně druhé. A ani jedna strana nevyvolává sympatie. Jen záverečný rituál budí náznak naděje. Bergmanův skepticismus k vlastnímu světu i ke světu těch druhých sílil. Televizní formát ho vybudíl k absolutnímu minimalismu. Tato švédská televizní inscenace patří k vrcholným projevům existenciálně zaměřené angažované dramatické tvorby své doby.

Jako v zrcadle

Jedno z prvních komorních dramat, které se odehrává na opuštěném ostrově, ze kterého není úniku stejně jako z pošramocených rodinných vztahů, sleduje jeden den v životě rodiny spisovatele Davida (Gunnar Björnstrand) . Právě v ten den se jeho schizofrenní dcera Karin (Harriet Andersson) vrací z psychiatrické léčebny, aby strávila nějaký čas s bratrem, manželem a otcem, čímž by se měl její stav o něco zlepšit. David však svou dceru vnímá jako objekt své novely a zaznamenává její nevyléčitelnou chorobu do deníku. Manžel Karin Martin (Max von Sydow) je lékař, ale stejně jí nedokáže nabídnout psychickou úlevu, a dospívající bratr Minus (Lars Passgard) čelí vlastním emocionálním problémům a není ještě schopen Karin pomoci. Během tohoto letního dne se na povrch vynořují staré nedořešené rodinné spory a vzájemné odcizení se prohlubuje. Stav Karin se nenávratně zhoršuje a nejbližší rodina jí nepodá pomocnou ruku.

Scény z manželského života

Scény z manželského života vyprávějí o tom, jak neprojevené city a tiché výčitky vedou k vzájemnému odcizení a rozvodu, ale také o tom, že tento rozvod může otevřít cestu k pochopení, komunikaci a přátelství. Marianne a Johan žijí ve zdánlivě ideálním manželství s dvěma krásnými dcerami. Vzájemnou lásku se jim daří sladit s pracovními povinnostmi a navíc udržují vřelé vztahy s celou rodinou. Pod tímto ideálním povrchem však číhají problémy, které jednoho dne prolomí křehkou skořápku dlouholetého vztahu. Jeden z nejupřímnějších milostných příběhů v dějinách kinematografie je analýzou partnerských vztahů a problémů, které soužití dvou lidí zákonitě provází. Vyjadřuje však i naději, že ti, kteří spolu prožili celý život, jsou svázáni láskyplným poutem a jeden druhému se nikdy nemohou odcizit.

Loď do Indie

Snímek natočený podle stejnojmenné divadelní hry Martina Soderhjelma přivedl Ingmar Bergman na filmová plátna v roce 1947. Příběh námořníka, který se po dlouhých sedmi letech vrací na pevninu, byl jedním z posledních, které tento světoznámý filmař natočil podle cizího námětu. Loď do Indie vypráví příběh Johannese, který se plaví přes oceán do Indie společně se svým despotickým otcem, matkou a varietní zpěvačkou Sally. Dlouholeté spory otce se synem se stupňují, když se oba muži zamilují do Sally a oba ji za každou cenu touží získat. Koho z nich Sally skutečně miluje? Rozhodne se pro vztah, který jí zajistí pohodlný a bezpečný život, nebo dá přednost hlasu svého srdce?

Lesní jahody

Sen stárnoucího profesora Borga mu připomíná neodvratně se blížící smrt, a zároveň neodčiněný dluh, který musí do konce svého života splatit. Rozhodně se odcestovat na jih Švédska, ale z pověrčivosti a strachu z letadla upřednostní cestu autem. V doprovodu jeho nevěsty se výlet mění na cestu do minulosti a vlastního nitra, během níž se hranice mezi skutečností a snem pomalu rozplývají. Na konci namáhavé duševní poutě Borga čeká kruté prozření a přehodnocení dosavadního života. Lesní jahody jsou velmi osobním autorským dílem. Borgův hrozivý sen je inspirován Bergmanovým vlastním snem a film je jeho intimní zpovědí, kterou se snaží dosáhnout duševního klidu. Bolestný smrtelný zápas prožíval v roli profesora i jeho představitel - Victor Sjöström.

Léto s Monikou

Nekompromisní a divoká Monika (Harriet Andersson) pracuje na zeleninovém trhu a okouzlí plachého a nesmělého Harryho (Lars Ekborg). Sotva dospělá mladá dvojice ze sociálně nižší vrstvy se do sebe vášnivě zamiluje a v létě utečou na lodi z města, od rodičů a od odpovědnosti na vzdálený romantický ostrov plný letních sídel. Zpočátku je vše krásné a bezstarostné, ale s koncem léta přicházejí první problémy a po tom, co Monika otěhotní se rajské opojení rozplyne v kruté realitě nedostatku peněz a neschopnosti postarat se o očekávané dítě. Dvojice zbavená naivních iluzí se musí vrátit do města, kde je vržena zpět do kruté reality. Jediným východiskem z nepříjemné situace se stane uzavření manželství. Brzy po narození dcery však Moniku začne manželský život nudit. Druhé pokračování Bergmanovy tzv. letní trilogie, které bylo evidentně inspirované smyslnou a svěží sexualitou švédské herečky Harriet Andersson představuje jeden z nejdůležitějších filmů švédského režiséra.

Letní sen

Marie je primabalerína ve Stockholmském baletním divadle. Během zkoušky dostane balíček, ve kterém najde tajný deník své první lásky z letních prázdnin před třinácti let. Jako 15-letá strávila u svého strýce léto, které změnilo celý její život. Zatímco panovačný strýc a teta diagnostikovaná s rakovinou byly pro mladičkou Marii nutným zlem, mladý Henrik ze sousedství se stal jejím přítelem a velkou letní láskou. Tragická nehoda však mladý pár navždy rozdělila a Marie se se zlomeným srdcem musela po prázdninách vrátit do města ke své úspěšné taneční kariéře. Ponořená do melancholie nechala svůj život jen tak plynout, objevený deník ji však přesvědčí, aby se znovu vydala ke strýci a pokusila se probrat z letního snu, který se mezitím změnil na emocionální kóma.

Úsměvy letní noci

Právník Frederik Egerman je mužem ve středním věku, který je ženatý s mnohem mladší Anne, přestože touží po své bývalé milence, herečce Desiree Armfeldt. Mezitím co se Frederik snaží obnovit ztracený kontakt s Desiree a natrefí na jejího současného milence Malcolma, mezi mladičkou Anne a Frederikovým synem Henrikem, budoucím kněžím, se rozvíjí vztah, který by mohl být silnější než přátelství. Na naléhání intrikující Desiree, která se touží zbavit Malcolma a získat zpět Frederika, její matka uspořádá večírek a milenecké dvojice pozve na víkend do svého letního sídla. Během jedné letní noci se tak u jednoho stolu sejdou Malcolm, Frederik a jejich manželky, Henrik a svůdná Desiree. Šestici postav, které si lžou a navzájem se balamutí, doplňuje Annina služka Petra a matčin sluha Frid. Pod vlivem speciálního vína, které podává matka Desiree, se letní noční večírek změní na spleť intrik a milostných her s cílem ovládnout zákony přitažlivosti, ale také odhalit skutečný cit a tajemství minulosti.

Za štěstím

Stig (Stig Olin) a Martha (Maj-Britt Nilsson), dva houslisté, hrají v jednom hudebním orchestru. Zamilovaný pár se vezme a vše se zdá být bezproblémové, až idylické. Po sedmi letech však jejich vztah nabourá Stigovo milostné nemanželské dobrodružství. Postupně se od sebe vzdalují a zjišťují, že spolu už nedokážou žít. Později se Stig dozvídá, že Martha přišla o život během tragického požáru, což v něm probudí vzpomínky na jejich někdejší společný život, když byli ještě šťastní a naivní. Spojením vizuálně propracovaných filmových obrazů s působivými skladbami Beethovenova Bergman vytváří podmanivé vyprávění o neschopnosti muže - umělce přemoci na cestě za osobním štěstím a pracovním úspěchem své vnitřní démony.

Žízeň

Rut a Bertil jsou manželé už několik let a v jejich vztahu nastávají neshody a nedorozumění, často zapříčiněné Rutiným pitím a vrtkavou povahou. Oběma život v minulosti uštědřil rány, jejichž následky si nesou dodnes. Snaží se je potlačit, ale tyto stíny je budou pronásledovat, dokud se jim nepostaví. Paralelně s příběhem manželského páru sledujeme i postavu Violy, vdovy, která uteče před sadistickým psychiatrem a seznámí se s Valborg. Ta se ji otevřeně pokusí svést, bohužel s tragickými následky. Bergmanovo dílo je rozhodně mistrovským ztvárněním ženské psychiky a sondou odhalující temná zákoutí manželského soužití.

Mlčení

Jedna rodina, dvě sestry a slova, která je někdy lepší ani nevyslovit. Intelektuálka Ester (Ingrid Thulin), její živelná sestra Anna (Gunnel Lindblom) a Annin syn Johan (Jörgen Lindström) jsou na společné cestě vlakem, na cestě, během které se odkrývají mnohaleté nevyslovené křivdy a nevyřešené rozpory. Emocionálně rozdílné ženy mají zcela odlišný přístup k životu. Jedna se uzavírá do vlastního světa svého pokoje, kde se léčí alkoholem a cigaretami a nutí se dokončit svou práci. Druhá se vydává do ulic neznámého města, aby poznala místní lidi a zároveň uspokojila své sexuální touhy. Uprostřed všeho se ocitá nevinný chlapec, který se snaží porozumět jazyku cizí země a zároveň prolomit citové bariéry, které se kolem něj vytvářejí.

Šepoty a výkřiky

Filmem Šepoty a výkřiky se Bergman vrací ke svým tradičním tématům ženské duše a hledání víry a vykoupení. Na rozdíl od svých předchozích filmů používá výraznou červenou barvu, což zdůvodňuje slovy: "Tento snímek zkoumá lidskou duši a já jsem si již od dětství duši představoval jako vlhkou membránu zbarvenou různými odstíny červené." Konec 19. století. Na panské sídlo ve Švédsku přicházejí dvě zámožné sestry, aby strávily se svou na smrt nemocnou sestrou Agnes její poslední dny. Navzdory blízkosti, která všechny sestry v dětství spojovala, jim egoismus v roli návštěvnic brání projevit jakékoli city k umírající. Služka Anna, která ji ošetřuje, dokáže mnohem lépe projevit náklonnost k nemocné a poskytnout jí potřebnou útěchu.
únor 2018
PÚSČPSN
1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28
březen 2018
PÚSČPSN
1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30 31